Roku 63 př. n. l. zastával Labienus úřad tribuna lidu. Přibližně v této době se přidal k táboru Pompeiových příznivců, ve kterém se nacházel i Caesar. Spolu se svým kolegou Titem Ampiem Balbem prosadil slavnostní pocty Pompeiovi. Ve stejném roce s Caesarovou pomocí žaloval Labienus Gaia Rabiria pro perduellio (dnes bychom mohli říci pro velezradu) kvůli zavraždění tribuna lidu Lucia Appuleia Saturnina. Případ to byl čistě politický, na samotném málo významném senátorovi Rabiriovi záleželo málokomu. Údajná vražda se udála o celých 37 let dříve při velkých nepokojích v Římě. Proces byl zaměřen především proti tzv. senatus consultum ultimum, které přiznávalo v dobách krize římským konsulům mimořádné pravomoci a které mohlo být díky velice krátkému a vágnímu vymezení zneužito, a tímto tedy i proti oligarchické vládě v Římě. Perličkou může být, že při útoku na Saturnina byl zabit i Labienův strýc, takže jistou roli zde mohla hrát i osobní nevraživost. Labienus při žalobě použil prastarou a nepříliš jasnou proceduru, kdy rozsudek vyhlašovali a vykonávali dva vybraní úředníci, tzv. duumviri. Rabiria hájili Quintus Hortensius a Marcus Tullius Cicero. Jako duumviri byli prétorem vybráni Gaius Iulius Caesar a Lucius Caesar. Gaius Iulius Caesar Rabiria odsoudil. Ten se však následně odvolal k centurijnímu sněmu a snad by byl i zde uznán vinným, kdyby Quintus Metellus Celer nestáhl vlajku z Ianicula, čímž bylo zrušeno zasedání shromáždění. Proces pak již obnoven nebyl. Za svého tribunátu se Labienus také zasloužil o obnovení zákonu Domitiova (Lex Domitia), čímž bylo zrušeno někdejší nařízení Sullovo a mimo jiné i volba nejvyššího pontifika (pontifex maximus) tak padla opět na tributní shromáždění (comitia tributa). V následné volbě tohoto kněžského úřadu zvítězil díky úplatkům a Pompeiovu vlivu u lidu velice oblíbený mladý Caesar.
Poté nacházíme Labiena až roku 58 př. n. l. v Galii, kde sloužil jako Caesarův legatus pro praetore. Vzhledem k jeho vztahu k Caesarovi a jejich předchozí spolupráci je možné, že s ním byl i v letech 61-60 př. n. l. ve Španělsku. Kolem roku 59 př. n. l. pak pravděpodobně zastával préturu. Labienus byl nejschopnějším Caesarovým legátem. Ostatně měl značné vojenské zkušenosti z dřívějšího tažení proti pirátům, které zřejmě absolvoval celé na rozdíl od Caesara, který se jej účastnil jen velmi krátce (vrátil se do Říma ještě roku 78 př. n. l., když se dozvěděl o Sullově smrti). Po celou dobu galského tažení byl Labienus Caesarovou pravou rukou (ostatně v první knize Galských válek je jediným legátem, který je zmíněn jménem). Caesar do něj vkládal velkou důvěru a svěřoval mu důležité úkoly. Při konfliktu s Helvetii byl Labienus ustanoven velitelem opevnění, která bránila tomuto galskému kmenu v průniku na území provincie, zatímco samotný Caesar pospíchal do Itálie pro posily. Labienus měl zřejmě zásluhy na zničení Tigurinské župy při následných bojích s Helvetii. Na konci roku velel Labienus zimním táborům legií a Caesar se odebral do Přední Galie vykonávat soudní povinnosti.